Technika „focus stacking“ – strašiak, pomocník, alebo zbytočnosť?

Fotku dělá dobrou několik jejích vlastností. Patří k nim jednoznačně motiv, kompozice, nálada, celková ostrost a hloubka ostrosti. Soubor tohoto všeho pak pomáhá vytvořit samotný příběh fotografie. A v tom to je – aby byla fotka dobrá, musí mít příběh.   

Jednou z těchto vlastností dotvářející příběh fotografie je hloubka ostrosti. Co je to a jak s ní pracovat? Není to tak složité, jak by se mohlo zdát. Stačí si uvědomit, co to vlastně hloubka ostrosti je. Je to hloubka obrazu ve fotografii, kterou vidíme ostře. Souvisí s technickými parametry při focení, kterými jsou clona a clonové číslo. Clonové číslo je číslo, které informuje o tom, jak moc je otevřená clona objektivu, která omezuje vstup světla do objektivu. Anebo - clonu si stačí představit jako kruhovou žaluzii, která přicloňuje čip (políčko filmu) fotoaparátu. Pro méně technicky znalé, je to zjednodušeně to číslo, co následuje za písmenem „f“.

Ale zpátky k hloubce ostrosti a jejímu vztahu ke cloně. Velikostí clony přímo ovlivňujeme hloubku ostrosti. Platí zde nepřímo úměrný vztah a to: čím menší je clonové číslo, tím větší je otvor clony a tím menší je hloubka ostrosti. Nejasné? Nevadí, tak ještě jednou. Když chceme na fotografii mít velkou hloubku ostrosti, musíme fotit s malým otvorem clony. Pokud je účelem malá hloubka ostrosti, musíme fotit s co největším otvorem clony (někdy označováno jako focení „na plnou díru“).

Malá hloubka ostrosti je typická při portrétech, ideálně je ostrost soustředěná na oko objektu. S velkou hloubkou ostrosti se potkáváme při snímání krajiny nebo architektury.

Co ale udělat v situaci, kdy je malá hloubka ostrosti ve fotografii nepřípustná a přivření clony problém, který hloubku ostrosti dostatečně nezvětší? Co v případě, když potřebujeme mít ostro přímo před objektivem a zároveň za horizontem? Co v situaci, kdy malá hloubka ostrosti makrofotografie vysloveně kazí snímek? Přiznejme si, jsou zkrátka situace, které si žádají větší hloubku ostrosti, než nám samotné nastavení clony umožňuje.

Řešením je nasnímat vícero záběrů zaostřených postupně do všech vzdáleností, na kterých nám ve výsledné fotografii záleží. Snímat je zapotřebí ze stativu, aby se nám obraz v jednotlivých snímcích nepohyboval. Následně je možné snímky seskládat v programech na to určených. Jedním z nich je Helicon Focus, který většině fotografů plně vyhovuje a svou práci odvede skvěle. Metoda skládání fotografií s různým bodem zaostření s cílem získat co největší hloubku ostrosti ve výsledné fotografii se jmenuje „focus stacking“.

Zde je několik příkladů fotografií snímaných standardně pomocí jednoho snímku a vedle vždy ten samý záběr, ale složený z vícero snímků za účelem zvětšení hloubky ostrosti fotografie. (Všechny dílčí zábery byly fotografovány s clonou f/5.6)

S hloubkou ostrosti se ve fotografii mění perspektiva. Detaily, které by byly jinak skryté se najednou při větší hloubce ostrosti objevují. Až budete příště komponovat třeba i krajinu se zajímavým popředím a clona vám neumožní přenést celou perspektivu do obrazu ostře, nezapomeňte, že existuje metoda „focus stacking“, která tento problém řeší a využijte ji. Důležitým vybavením při focus stackingu je kvalitní stativ (ideálně samozřejmě značky Leofoto). Při snímání makra je pak skvělou pomůckou mikroposuv (resp. makroposuv, také, jak jinak, z dílny Leofoto).

----------------

NGpro.eu